V porovnání se všemi ostatními operními domy českých zemí je Janáčkovo divadlo jednoznačným benjamínkem. Jeho dvaatřicet let existence se na první pohled zdá být příliš málo na velkou minulost, a přece opak je pravdou. Stačí připomenout, že zde vystupovala - a vystupuje - řada vynikajících umělců (za všechny jmenujme alespoň světově proslulého pěvce Viléma Přibyla); či že se v Janáčkově divadle konalo na dvacet původních - tedy světových premiér opery a baletu a nadto rovněž ke dvěma desítkám operních a baletních děl, která byla v Brně uvedena v československé (případně české) premiéře. Ale podívejme se na ony události od počátku.
Otevření nové operní budovy - Janáčkova divadla (do té doby bylo skladatelovo jméno spojováno s bývalým německým - dnešním Mahenovým divadlem) v říjnu roku 1965 se stalo velkou kulturní a společenskou událostí. Budova nesla jméno největší moravské hudební osobnosti a tak i první provedeným dílem musela logicky být Mistrova opera: staly se jí Příhody lišky Bystroušky (2. 10. 1965) v nezapomenutelném nastudování režiséra Miloše Wasserbauera a především dirigenta Františka Jílka.
I divadlo-benjamínek může mít bohatou historii
František Jílek byl vůbec velmi důležitou postavou novodobých dějin brněnské opery. Nejenže byl tvůrcem vytříbené janáčkovské interpretační tradice, která je aktuální dodnes, ale jako šéf opery plně podporoval snahy dramaturga Václava Noska o vytvoření (a ve své době též prosazení na rozhodujících politických místech) dramaturgické linie, postavené především na provádění závažných děl 20. století. Tento zdařilý čin z brněnské opery učinil místo, kam se za poznáním sjížděli diváci z celé republiky a svým způsobem se podařilo nemožné, totiž přinejmenším konkurovat přitažlivosti pražského Národního divadla, či ji dokonce předčit.
